Příchod a uvítání v Německu

Tato zpráva je z protokolu vzpomínek  tehdy probouzejícího se deseti až čtrnáctiletého chlapce a nevznáší žádné požadavky na historickou přesnost. Samozřejmě jsem v pozdějším mezidobí přečetl velmi mnoho rozporuplného o letech 1946 až 1950. Mnohé jsem opatroval ve svém deníku, nebo napsal později. Tyto zápisky mi připadají pro protokol příliš emocionální. Tímto uzavírám svou předmluvu.

1.Odjezd

Jednoho slunečného červnového dne, mohlo to být asi dvacátého, byli jsme naloženi na nádraží v Mißlitz - Miroslavi do dobytčích vagónů americké armády, které byli jen o něco menší než německé.  Co vagón, to 30 osob se zavazadly, která byla na levé straně vyrovnána do výšky, aby na pravé straně zbylo místo pro lidi.

V našem vagóně bylo umístěno většinou příbuzenstvo, Havleovi, Wiederovi a Hanakovi ale i jiní místní obyvatelé, na které si již stěží mohu vzpomenout.

Vzhledem k pěknému počasí, zůstaly dveře otevřeny a pro zajištění bezpečnosti, byla napříč umístěna tyč.

Tato cesta byla kus vlastivědy. Klečeli jsme, nebo dřepěli před dveřmi a strýc Edmund nás poučoval.

Krokem jsme se šinuli přes známou Kanizer Brücke –mostu u Dolích Kounic, dílo Eifela, který postavil též známou Eifelovu věž v Paříži. Následovalo Brno, kde jsme viděli Špilberg a slyšeli hrůzostrašné historky o tam kdysi prováděném mučení, pak následovala Praha. Vzpomínám si přesně jak můj strýc řekl, abychom si moc dobře prohlédli Hradčany, “kdo ví jestli a kdy je vůbec ještě uvidíme“. To jsme právě přejížděli Vltavu.

Já jsem je uviděl později až za 46 let.

Pro vykonání osobních potřeb jsme byli při všemožných zastaveních doprovázeni k  latríně. Doprovázeni proto, že tu vždycky těžce ozbrojení strážci drželi špalír, abyněkdo nezmizel. (Ti budou jistě ještě i dnes hrdí na své hrdinské činy.)

Po cestě zemřel pan Johan Bauer, můj kmotr. U „Furth im Walde“ jsme překročili hranici a byli jsme v Německu.

V Norinberku (Nürnberg)pršelo, bylo vidět jenom ruiny. Na nástupišti jsem našel 10 000 Pengö bankovku, kterou jsem pak léta opatroval jako svůj tajný poklad. Pak se pokračovalo přes Würzburg do Seckach v Badenu do Americké zóny.

Po cestě jsem se velmi ulekl, když jsme z vlaku zahlédli vojenskou kolonu s namalovanou hvězdou. Myslel jsem si že to jsou Rusi. Nevěděl jsem, že i Američané používají hvězdu, ovšem bílou pro označení svých vozidel.

2. Altheim

Poblíže Sackach v „Teufelsklinge“ („Ďáblova čepel“) jsme byli umístěni do barákového tábora.

Během války se tu budovala podzemní továrna a baráky byly nachystány pro tamní zaměstnance.

Již po cestě jsme byli odvšiveni, ale tady v Seckach znovu. To se dělalo tak, že se obráceným vysavačem vyfouklo velké množství bílého prášku pod naše šatstvo. Říkalo se, že Američané jsou velice přísní na čistotu.

Pokud jde o čistotu. Již vůbec nevím, jestli jsme se po cestě vůbec umývali, nebo zda to bylo možné. Pro dvanáctiletého chlapce to jistě nebyl žádný problém. Během doby v táboře velmi často pršelo a jistě bylo všechno velice špinavé.

Po několika dnech v Seckach nás rozdělili do dědin.

Přišli jsme do Altheimu, okres Buchen / Odenwald. Altheim samotné patří již k „Baulandu“
Složili nás a my seděli na svých zavazadlech vyčkávajíce, jaké ubytování nám bude přiděleno, nebo kam nás zavedou.

Přišli jsme do domu, který patřil rodině Herold(ové). Pan František Herold byl stále ještě  ve válečném zajetí. V domě žila jen paní Heroldová se svou dcerou Ottílií, která byla stejného věku jako já. Naše pokoje se nacházely pod střechou s předsíňkou pro naše zavazadla.

Po několika dnech jsme doslali přidělenu jednu, hřebíky stlučenou postel a jedny kamna pro uprchlíky. Naše přidělení do domu Heroldů proběhlo bez jakýchkoliv problémů. Paní Heroldová sice nebyla přehnaně milá, ale to již byla její povaha. S její dcerou Ottílií, jsem i s mým bratrem uzavřeli niterné přátelství. To znamená, že s námi, využívajíce plné rovnoprávnosti směla pobíhat, čím více, tím lépe. Když se vrátil pan Herold ze zajetí, zdravila jej jeho paní slovy: „celý dům je plný!“, načež jí ještě ve vojenské uniformně s batohem na zádech odpověděl: „Co jsi čekala jiného, po tom co se všechno stalo!“. Tuto jednoduchou větu mu moje maminka nikdy nezapomněla.

Některé rodiny neměly tolik štěstí se svým umístěním. Mnozí obyvatelé se bránili přijmout někoho do domu a tak za přispění policie se teprve podařilo některé rodiny umístit. Podmínky při spolužití v takových případech si jistě dovedete živě představit.

Při pozdějším uvažování nevím, jestli jsme měli vždycky více štěstí než ostatní, nebo to záleželo na rodičích, obzvláště na mé resolutní matce, která se neohlížela příliš do minulosti, ale starala se hlavně o to co bude.

V každém případě, zatím co ostatní ještě seděli na svých nevybalených zavazadlech, ohlížela se ona již po nějaké práci, aby nám přispěla k potravinovým lístkům ještě něčím navíc k jídlu. Pan Herold se při tom ukázal jako správný přítel a pomocník.

Altheim bylo v té době pšeničné centrem. Tu pomáhala již maminka několik dní po našem příchodu při sklizni. Měli jsme pak doma denně pořádnou polévku ze zeleného pšeničného zrní (špaldy).

Později mi bylo již jen při pomyšlení na zelené špatně a nyní při psaní objevuje se mi tato chuť opět v ústech. Bylo to prý ale velice výživné a mojí mamince, která byla požehnaná dvěma žravými hochy, nebylo co závidět.

Po dlouhé době svobody, nám začala zase škola. Po 1 a ½ roce nebylo lehké se opět přizpůsobit. Náš učitel Soden to ale též neměl nejlíbeznější se svými 60 žáky ve třídě. Nevzpomínám si ale vůbec na to, jestli a nebo kdy jsme se něco vůbec učili. (Anekdoty s této doby se nacházejí na jiném místě „Kleine Geschichten“ – Krátké povídky.)

Země kolem Aldheimu je velmi kamenitá. Sedláci vždycky vybírali kamení ze svých políček a sypali je vedle na kamenné haldy. Na těchto haldách rostly třešně, které jsme vždycky sklízeli, protože viditelně nikomu nepatřily.V lesích se též nacházelo mnoho jahod nebo borůvek, do jejichž sběru nás babička vždy intensivně zapřahovala.

Jako nečekaná šťastná náhoda se nám osvědčily bukvice. Na podzim v roce 1946 se jich urodilo neobvyklé množství, jak nikdy před tím. Ale později již také ne. Napřed babičkou, jako organizátorem jsme se vydali do lesa na jejich sběr. Později nám pan Herold opatřil řídké síto, kterým jsme nasbíralijiž větší množství.

Shrabovali jsme se země bukvice s hlínou i listím dohromady a pak jsme to v sítě prosívali. Hlína sítem propadala, listí se objevilo nahoře a dalo se lehce oddělit. Nakonec zůstaly na sítě většinou jen bukvice. Nasbírali jsme jich tolik, že jsme na začátku padesátých let ještě měli olej, který jsme z nich získali. V Altheim(u) vznikla lisovna oleje, ve které se lisuje olej z bukvic. Důležité taky bylo, že jsme museli zorganizovat jeden benzinový kanistr. Tím jsme byli pověřeni my hoši.

Proč jsme nepřišli na ten nápad také sbírat houby, do dneška nepochopím. Ale vždyť my jsme v Damnicích též pěstovali celá pole rajčat a nepřišli na to že by se také daly jíst.

Pohlédnu-li nazpátek, mám vlastně na Altheim pěkné vzpomínky, přes to, že jsme tam vlastně byli jen krátký čas. (Během toho co píši mi napadá, že jsme vlastně nikdy o místě kde jsme byli neříkali …„tam bydlíme“…, ale pouze … „my jsme byli“…,…„my přicházíme“…, …“my jsme v“…). Byli jsme skoro jako Damnické místní společenství. Z počátku jsme ještě velmi často navštěvovali ostatní občany z Damnic, v sousedních dědinách Waldstettenu a Hainstadtu. Život se pomalu vracel do svých kolejí a mezi námi chlapci se začala vytvářet nová přátelství s těmi, kdo nepocházeli z Damnic. Ostatně přicházela taková přátelství v úvaho převážně jen s uprchlickými dětmi. Domácí děti neměli mnoho času k dětským hrám, protože musely pracovat. Pro nás to bylo nepochopitelné, v jakém rozměru dětská práce byla samozřejmostí.

Ottílii jsem chtěl minulý rok 1999 navštívit, přišli jsme neohlášeni a nezastihli jsme ji. Jistě se to snad někdy příště podaří.

Kolem 10. prosince přišla překvapivě radostná zpráva, že můj otec bude osvobozen a je na cestě s transportem do Ulmu. Myslím, že ta zpráva přišla od dcery jednoho otcova spoluvězně, pana Vančury (Wandschura – používám německý způsob psaní.) Jeho dcera zůstala v Dolenicích / Tullniz. Jak a proč nevím. 14. prosince jsme se vypravili na cestu z Altheim(u) do Ulm(u): Moje matka, můj strýc Josef(Havel) a já. Takovou cestu v Německu v zimě 1946 si dnes vůbec nedovedeme představit, proto podrobná zpráva: V Altheimu jsme obdrželi pokyny, že zhruba v 18 hodin ze stanice Rosenberg, vyjíždí vlak do Heilbronnu. Tam měl být přípoj na Stuttgart.

Vydali jsme se pěšky do 8 km vzdáleného Rosenbergu. Tam jsme se dověděli, že toto spojení existuje, ale nezastavuje v Rosenbergu, ale jen v Osterburkenu . To znamená, že jsme tam rychle běželi a klopýtali. Železničář nám totiž řekl, že nejkratší cesta je po trati. Byla tma, jen místy leželo něco sněhu, keře, kořeny a kdoví jaké ještě překážky se nám stavěly do cesty. Vzhledem k našemu zpoždění přišli jsme do Osterburkenu úplně vyčerpaní. Trať z Rosenbergu do Osterburkenu měří ostatně zhruba 7 km.Konečně jsme si mohli odpočinout, protože námi očekávaný vlak měl zpoždění, ale jel až do Stuttgartu. Vlaků jezdilo tehdy málo a proto bývaly přeplněny. Byli jsme proto rádi, že jsme v chodbičce získali místo dostatečně veliké pro stání. Vbrzku jsem usnul na tašce mojí maminky, ne však na dlouho, neboť jsem byl příliš zvědavý zjistit, které stanice projíždíme a co se děje když vlak stojí.

Stál velmi často, většinou mimo nádraží. Většina mostů bylo jen výpomocných a to ještě jen jednokolejných, takže se mohlo projíždět jen krokem, nebo se muselo čekat na protijedoucí vlak. Myslím že byla půlnoc, když jsme konečně dosáhli Stuttgartu.

Tamější nádraží na mně silně zapůsobilo. Tolik kolejí! Z obrovské nádražní haly zůstaly jen obvodové zdi a uvnitř zůstaly dvě obrovské díry v zemi. S maminkou jsme mohli spát v domově charity. Přidělili nám jednu postel v horním patře patrové postele, jenom pro nás. O jaký to luxus. (Myslím si, že by mně maminka nenechala spát samotného v posteli. Na to měla o mně v té době veliký strach. Mohl jsem být ukraden, nebo jinak dojít k úrazu.

Můj strýc musel noc přečkat v čekárně pod věží. Domov charity byl jen pro matky s dětmi.

Příští ráno se šlo rovnou cestou přímo do Ulmu. Při tom stoupalo napětí s každým kilometrem. Obzvláště moje matka pozbývala svůj klid. Úplně nová matčina zkušenost.

>My jsme se skutečně vypravili úplně bez informací, vlastně jsme nevěděli, zda je můj otec skutečně propuštěn a když, jestli jeho transport už vůbec přijel.

Nádraží v Ulmu sestávalo jen z nízkých dřevěných baráčků a z nádražní střechy zbyl pouze z železný skelet. Jen Münster trčel ze země plné trosek. Bylo nám řečeno, že musíme jít ke Kienlesbergkaserne, kde je průchozí lágr.

Ještě do dnes nerozumím , proč vlastně byly bombami zničeny školy i nemocnice a žádné kasárny. Později, během mých školních let jsem se vydal na značnou túru kasárnami v Ulmu. (Kuhbergkaserne, Bleidornkaserne, Stendortlazarett, Pionirkaserne), byly umístěny ve školách. Po Altheimu jsem však žádnou školu nenavštěvoval, která by byla umístěna ve školní budově.

U kasárenské brány stálo mnoho mužů, kteří vyhlíželi příbuzné. Jaké štěstí, můj otec byl mezi nimi. Dozvěděli jsme se, že nesmí opustit lágr. Nám též dlouho trvalo, než jsme jej směli navštívit a tak první setkání probíhalo jen přes železné mříže brány.

Přespávali jsme v lágru. Mohl jsem přespávat na pryčně paní Wagnerová, učitelky mého bratra na obecné škole v Mißlitz – Miroslavi a moje maminka s otcem. Deky jsme nedostali. Myslím si však, že nebylo ani dovoleno přespávat v lágru.

Další den dostal otec vycházku, takže jsme si udělali malou obhlídku města. Moje rodiče toho ale moc neviděli, protože si měli tolik co vyprávět. Na náměstí před Münstrem byl první vánoční trh, vybavený též kolotoči a houpačkami.

Něco takového jsem viděl doposud jen jednou v životě v Pratru a zde na mně samozřejmě vše silně zapůsobilo.

Dověděli jsme se, že se náš otec s námi nemůže vrátit do Altheimu. Musel čekat na své oficiální propuštění a na přidělení místa pozdějšího pobytu. Slíbil nám však, že s námi vánoce za všech okolností stráví v Altheimu. Třeba i ilegálně.

A skutečně 24.prosince odpoledne byl u nás. Byly to krásné vánoce i když bez dárků a stromečku. Otec nám vyprávěl, že ke spaní dostal přidělen malý pokojíčekv Erbachu a zaměstnání u dráhy ve vozovně na hlavním nádraží v Ulmu.

3. Erbach

Jak již shora uvedeno, otec přišel na vánoce do Altheim(u). Měli jsme proto aspoň na pár dní také pomoc na těžkou práci. Mohli jsme konečně metrové dříví, které nám bylo přiděleno odvézti z lesa. Jinak si myslím, že to byla pro mé rodiče doba těžkého rozhodování. Měl by otec přijít k nám do Altheimu, nebo se máme my k němu přestěhovat.

Rozhodující pro toto rozhodnutí jsme se stali my hoši. Rodiče neviděli v odlehlém Altheimu pro nás žádnou budoucnost. V těchto dobách bylo takové rozhodnutí konečné. Z principu, se nesmělo tehdy na základě stanovených předpisů měnit bydliště. Jediná výjimka byla možná za účelem spojení rodin, ale ani to se nesmělo dít bez zvláštního povolení.

Otec se tedy po novém roce zase vrátil do Erbachu, ale vrátil se za několik málo týdnu úplně nervově vyčerpaný do Altheimu. Měl problémy s vyřizováním přesidlovacího povolení pro nás. Jeho dvouhodinový pochod z nádraží v Rosenberg(u) do Altheim(u), mu však dodalo zase odvahy, dále za naše přistěhování bojovat. Nakonec přišla přece jen zpráva, že naše přesídlení je povolené. Musíme rozumět, že rozhodnutí se přestěhovat znamenalo také odloučení od svých bývalých Damnických spoluobčanů a jít někam, kde neznáte naprosto nikoho.

Dnes to není nic nezvyklého, ale my se nacházíme v mém vyprávění v roce 1947. To byly úplně jiné časy.

Později se ukázalo, že se jedna rodina z Dolenic - Tullniz, Johan a Marie Schifnerovi rozhodli k stejnému kroku, stejně jako rodina Albina Zeihsela z  Damnic, kteří se přestěhovali do 7 km vzdáleného Beiningenu. Jednoho chladného březnového dne 1947 jsme odstartovali tento přesidlovací podnik. To co dnes zvládneme autem za slabé tři hodiny, byla tehdy tří denní dobrodružná cesta vlakem. Již s našim skromným majetkem to nebylo jednoduché, neboť jsme jej nesměli ani na okamžik pustit s očí. První etapa byla z Altheimu do Osterburkenu s roztřepaným nákladním autem na dřevoplyn.Tam jsme přenocovali v nevytopené čekárně. Na další průběh cesty si již nevzpomínám a moje vzpomínky se mi opět vybavují přes jeden den později odpoledne v Erbach(u). Na nádraží nám zapůjčili větší ruční vozík s plošinou. Na něj jsme složili svůj majetek a táhli jsme jej, čtyři muži do počtu, do našeho nového bydliště. Bylo to na Hauptstrasse16 (Hlavní ulici), v domě Amann(ových) “Jauses“, tak zní jeho jméno. Tam jsme prožili svůj první veliký šok, pokud se jednalo o osudem určené společenství. Když jsme odložili svoje zavazadla, kterých vlastně nebylo ani tolik do komůrky o velikosti asi 12 čtverečních metrů, poprosila maminka lidi v domě, zda by si nemohla na jejich sporáku uvařit trochu čaje. Od opuštění Altheim(u) jsme neměli vůbec nic teplého v ústech. Tato prosba jí byla odmítnuta s vysvětlením, že plotnu právě též potřebují. To bylo poprvé za celou dobu, kdy jsem viděl maminku plakat. Později večer jsme dostali hrníček studeného mléka. Domácí byli zlí lidé i když skoro denně chodili do kostela.

Mladá paní Amann(ová) měla tak dobré srdce, že mamince navrhla, se za nás a náš osud v kostele bude modlit. Myslela si, že musíme být hodně špatní lidé, když nás Bůh tak trestá. Moje maminka ale, která byla praktičtější se poděkovala a řekla jí, že když už je tak hodná, raději by dala přednost v tomto okamžiku troše mléka pro své hochy, před tou modlitbou. Na to jí paní Amannová) vynadala do Cikánských bezvěrců nebo tak nějak podobně. Tehdy jsme zůstali bez modlitby i bez mléka. Chci ale též poznamenat, že místní katolický farář Schellman nebyl obdařen křesťanskou láskou k bližnímu. Jeho příspěvek k ulehčení osudu vystěhovalců byl spíše chabý a byl příliš vzdálený tomu, svým farníkům být dobrým příkladem. Jaký byl vlastně život, který jsme vedli?

Velikost komůrky nám nedovolila postavit dvě postele. Měli jsme jednu postel a jeden slamník. Ten jsme vždy přes den dávali na postel, abychom se v komůrce mohli pohybovat. Myslím, že jsme měli malý elektrický vařič, ve kterém nám maminka chystávala něco teplého k jídlu. Neměli jsme žádný stůl ani židli, jen jednu stoličku. Jako stůl nám sloužila bedna.

S Manfredem jsme měli ještě nějaký čas svobody, ve které jsme mohli prozkoumávat okolí. Když to již naši rodiče nemohli déle odkládat, museli jsme konečně do školy. Manfred přišel do třídy ředitele školy  Schwarzwäldera a já do třídy učitele Staudachera, v bývalém domově Hajot(u). Naše třída do tvaru L měla snad 120 žáků. Žáci, kteří seděli za rohem kratší části L  skoro nikdy neviděli učitele.

Protože jsem vlastně jen asi 8 týdnů chodil v Erbachu do školy, nechci o tom více vyprávět. O tom je něco zachyceno v „Kleine Geschichte“ (Malé povídky).

Koncem dubna jsme dostali přiděleny nové obytné prostory, ve Wagnerstraße 8 u „Wagner Volz“. Lidé tam také nebyli přehnaně milí,ale měli více porozumění a v jejích možnostech byli ochotni pomoci. Připadali jsme si tam již jako v ráji.
16 čtverečních metrů, s malou předsíní, vlastním vchodem, záchod jen pro nás a dřevník.Před domem vodovodní kohoutek, takže jsme nemuseli již o trochu vody žebrat, jak to byli v domě Amannových. Dodatečně nám byla přidělena ještě malá komůrka v sousedním domě, ve které spával Manfred.

V Taubriedse přidělovaly uprchlické zahrádky, kde jsme též jednu dostali. Bylo to 30 minut pěší chůze vzdáleno, ale to bylo v té době úplně normální. Jednou, asi v r. 1948 jsme dostali ruční váhu. To bylo v době, když jsem pak chodil na silnice sbírat kobylince, jako hnojivo pro naši zahradu. Manfred šel na pilu a Ralpp k zatloukání hřebíků. Dostali jsme zato dřevěný odpad. Od podzimu 1947 jsem chodil do Ulm(u),do Keplerovy střední školy která byla v tu dobu v kasárnách v pevnosti „Unterer Kuhberg“ zřízena. (Od 1949 potom v bývalé městské nemocnici na Michelsbergu). Manfred vstoupil do učení v roce 1949 u firmy Zwick v Einsingen.

Přátelé našich společných her byli hlavně hoši z Modřic u Brna, kteří ze známého pochodu smrti Brünner se spolu účastnili a potom přes Rakousko přišli do Německa.

Jeden s kamarádů, Walter Seidel, syn dřívějšího starosty Modřic jeden den brzy z rána(v roce 1949) zaklepal na okno, za kterým si myslel, že je má postel. Jeho otec jej poslal, protože můj otec se mněl hned brzy z rána dostavit na radnici. Protože se ta zpráva zdála tak důležitá, tak tam otec hned šel.Přišlo tam mnoho mužů, vysídlenců i domorodců. Byl jim předložen projekt sídliště s rodinnými domky na Hoferinweg. Později po velkém hlavy lámání se otec s matkou rozhodli o takový domek se zajímat.Stavební cena byla prozatím navržena na 15 000 DM. Obrovská suma na tehdejší dobu. Podařilo se. V létě 1950 se začalo se stavbou a v červnu 1951 jsme se stěhovali do vlastního domku. Abychom ušetřili peníze, všechny zemní práce pro základy a sklep jsme dělali sami. Na neštěstí spojili mí rodiče dokončení zemních prací s plánovaným výletem skupiny mládeže. Rodiče trvali na tom, že nesmím jet pryč, dokud vše nebude hotové. Od toho dne, bývalo často více než 10 chlapců na našem pracovišti. Martin Wilderotter a jeho strýc Franz Turner také ještě pomáhali. Možná jsme stáli víc v cestě, než jsme pomáhali, ale v každém případě byly základy a sklepní práce hotovy, do začátku naší túry. S nadcházejícím stěhováním, bylo vlastně naše „vystěhovalecké údobí“ ukončeno.