Po popisu mých osobních zážitků v Damicích - Damitz, které lze považovat za příklad “organizovaného” vyvlastnění a vyhnání, předkládám zprávu pána Robínka, jako příklad “divokého” vyhnání. Považuji za vhodné povšímnout si toho, že se této akce aktivně zúčastnili také čeští místní občané. Další poznámku najdete, milý čtenáři, na konci tohoto zápisu. 7.02.2002 g.h.

1945 – Vyhnání obyvatel Liliendorfu! (Po válce Lesná.)

20. červen je osudným dnem pro obyvatele Liliendorfu. Brzy ráno, kolem páté hodiny, český místní “bubeník” vybubnoval, že všichni Němci musí do dvou hodin opustit československé výsostné území, a že zavazadlo, které si smí každý vzít s sebou, nesmí vážit více, než 20 kg. Dále bylo nařízeno uzamknout domy a klíče odevzdat u komisaře Františka Kloučka. Ve vesnici zavládl velký neklid. Lidé nemohli uvěřit tomu, co Češi s námi chtějí udělat. Brzy po překročení časového limitu přišli čeští “partizáni”, ozbrojeni puškami s nasazenými bodáky, gumovými obušky a karabáči na psy a vyháněli lidí násilně z domů. Někteří staří muži se vzpírali tomuto násilí, načež je Češi zbili. Potom nás hnali na konec vesnice. Před Kloučkovým domem jsme museli zastavit. Každý majitel domu tam musel vejít a předstoupit před tribunál, kde musel odevzdat klíče od domu. Mezi přítomnými partizány byl přítomen i pán Leopold Hladký. Kromě klíčů od domu musel každý na stůl položit peníze, vkladní knížky a šperky. Někteří se vzpírali a nechtěli tyto věci vydat. Těm bylo “pomoženo” fackami a pendrekem. Když vyšel můj otec, řekl lidem: “Nerozčilujte se, nemá smysl odporovat!” Po těchto represáliích táhli němečtí občané ke hřbitovu. Na “Oberfröschauerstrasse”-, u konce hřbitovní zdi, jsme museli zůstat stát a čekat, dokud poslední německý občan nebyl vyhnán z obce. Potom jsme museli zase dlouho čekat u hřbitova. Zde začalo docházet k hádkám mezi námi a partizány. Občas se “zajiskřilo”, ale museli jsme nehybně stát a směli odpovídat jen na otázky. Kdo tak nečinil, byl bit.

Bylo mi 14 let. Velice jsem se bál o naši rodinu, protože se dědeček stále rozčiloval. Naše rodina měla štěstí. Směli jsme jet s vozem, který byl plně naložen domácím nářadím. Tento vůz stál jíž asi pět dní naložený ve stodole, neboť můj otec dostal od pana Kloučka pokyn, aby zmizel s rodinou za hranicemi, neboť se šeptalo, že Rusové chtějí někam odvléknout všechny německé děti. My jsme ale nechtěli opustit svůj domov. Proto jsme měli připravený naložený vůz, zatím co ostatní museli odjet jen s příručním zavazadlem, nebo s trakařem Proč nás Češi nechali přesto odjet s vozem ? Protože můj otec provedl pánu Kloučkovi mnoho zednických prací na jeho domě, někdy i zadarmo.Pán Klouček mu to nyní oplatil a dal mému otci i průvodní list. Navzdory tomuto listu měl můj otec až k hranicím stále potíže. Někteří Češi chtěli listinu roztrhat. Po dlouhém čekání u hřbitova, se dala kolona, poháněna Čechy, kterým se tempo zdálo příliš pomalé, do pohybu. Ženy plakaly, dětí křičeli a staří důchodci se ustavičně dohadovali s partizány. Přes Oberfröschau - dorazila kolona našich občanů k celnici v Zaiser – Celní dům. Tam byla na silnici naše chudá zavazadla podrobena přísné kontrole. Z toho mála, co lidé měli, jim byla ještě polovina uloupena. Při tom nám byly odebrány důležité písemnosti, důležité doklady, vkladní knížky a podobné cennosti. Všichni Němci, jeden za druhým, museli vejít do celnice, kde byli podrobeni tělesné prohlídce. Někteří se ve vedlejší místnosti museli svléknout do náha a odevzdat to poslední, co s sebou měli. Vše bylo prohledáno, vytaženo a rozhozeno. Když se něco našlo, muselo to být odevzdáno (bylo to uloupeno). Nemohl jsem uvěřit svým očím, když jsem na celnici uviděl naši krajanku Ludmilu Quardovou (Steinerovou), která byla neobyčejně aktivní a nikoho z Liliendorfu nepoznávala. Podávala partizánům pokyny a obzvláště se vyznamenala při těchto represích. Naší rodině bylo odňato poněkud méně věcí, když se otec prokázal jíž předem zmíněným průvodním listem. Na jedno však nemohu nikdy zapomenout: Češi nám vzali i to poslední jídlo, které pro nás děti, vzala matka s sebou. Jeden Čech jí vzal bochník chleba, odešel s ním do celnice, rozpůlil jej bodákem a řekl mé matce: “Ty německá svině, Tobě stačí půl bochníku.!” Já, mladíček, jsem stál vedle matky a bál se pohnout. Mému otci se podařilo v  poslední chvíli uschovat veškeré doklady a podstrčenou vkladní knížku paní Stefanie Chromé v  kravském chomoutu, a tak se nám podařilo dopravit tyto doklady do Rakouska. Konečně měla i naše rodina tělesnou prohlídku za sebou a tak jsme mohli pokračovat v jízdě. Protože čekání u celnice v Zaisa – Celí dům trvalo mnoho hodin, roztáhla se naše kolona až do Hardeggu.

Na hranici v Hardeggu došlo ještě k jednomu incidentu. Češi nechtěli pustit naši rodinu s vozem do Hardeggu. Můj otec slíbil, že vůz pouze vyloží a vrátí se s ním zase zpět do Hardeggu, načež nám za přispění jednoho rakouského celnika bylo dovoleno přejet přes most. Můj otec však náklad nevyložil, protože mu rakouský celník řekl: “Zmizte s tím povozem !”. Nedojeli jsme daleko. Za Hardeggem, na Merkendorfské silnici nás dohonili Češi na motorkách. Křik a následující hádka mne natolik vylekali, že jsem vyskočil z vozu přímo do tmy, do příkopu, a tam se bál o svůj život. Otec se musel vrátit zpět do Hardeggu a náklad byl vyložen před dveřmi tamní trafiky. Češi vzali povoz s sebou přes most zpět a jak zní zpráva, stály následujícího dne krávy i s povozem před našimi uzamčenými dveřmi v Liliendorfu.

Taková byla moje cesta utrpení s naší rodinou.

(Dokumentační materiály svědka tehdejších událostí Ericha Robinka z Liliendorfu.)

Po našem vyhnání se nastěhovali do naší vesnice čeští zlatokopové, kteří se dnes dívají z našich oken. Po otevření hranice (po 44 létech) viděl každý, co tito lidé z  takové krásné vesnice udělali. Ale dějiny se nezastaví – hleďme na Evropu. Naše generace se nevzdá dědictví otců. Pohleďte nyní na Československo: Rozdělení, jako trest pro hrobníka monarchie.

1945 – Vyhnání Jihomoravanů

1945 – Klouček komisařem

Chudý obuvnícký mistr pán Klouček se těžce protloukal životem. Jeho opravy bot byly o něco levnější, než v obuvníctví pana Máchala. Choval několik slepic, králíků a koz a tak se pro-tloukal životem. Chlapci se mu často vysmívali a utahovali si z něho. Až přišel rok 1945: Když do země přitáhla sovětská vojska, jmenoval se pán Klouček sám, českým komisařem. Věděl přesně, kdo se mu posmíval a kdo byl nacistou. Tyto osoby nechal odvést českými partizány. Jeho nejlepším přítelem byl Čech, čeledín a příležitostný dělník Leopold Hladký (domovní číslo 6). Pán Hladký znal dobře všechny obyvatele vesnice a staral se v roce 1945 o výprasky. Všichni muži, kteří byli ještě doma, byli v  Kloučkově domě biti. Byli tam facko-váni, biti pažbami pušek, nebo pendrekem, případně karabáčem pro psy, přičemž jim bylo nadáváno do německých psů, prasat, nacistů, vrahů a podobně.Téměř žádný muž nezůstal této hrozné procedury ušetřen. Byli biti nejbrutálnějším způsobem až do krve. Pak byli odvezeni do “lágru” (koncentrační tábor) ve Znojmě. Když tito muži dorazili do “lágru”, dopadlo na ně krupobití ran. Pažbami, biči a gumovými kably je přivítali české hlídky. Obzvláště členové “Civilní gardy” se chovali jako šílenci. To, co se nepodařilo Čechům po založení státu v roce 1919, to dokončili s pomocí spojenců v roce 1945.

Od zde popisovaných událostí uplynulo téměř 57 lét. Navzdory všem výtkám se domnívám, že my, vyhnaní, jsme tyto události strávili individuelně rozdílně, ale poměrně dobře. To vidíme i v přístupu vyhnaných obyvatel Liliendorfu, kteří na příklad, bez jakýchkoliv podmínek, věnují peníze na udržování kostela. Myslím, že by se i Češi, po tak dlouhé době mohli vzchopit a zpracovat své dějiny a činy. Teprve to umožní tolerantní společné soužití.a myslím, že si právě toto přejeme. Jestliže tedy vyzýváme Čechy k tomu, aby i oni přispěli k vyrovnání se s minulostí, pak to není nemorálni požadavek.

Překladatelka: Maria Schrimpelová