Historické pozadí

(ne zcela bez komentujících poznámek)

Damnice leží na jižní Moravě, která byla dlouho hrabstvím uvnitř habsburské říše, se členem habsburské rodiny jako hrabětem, nebo císařem jako hrabě v perzonální unii. Tim byla Morava součástí rakousko- uherské monarchie.

Naproti tomu během celého středověku byla společně s Čechami součástí "Svaté říše římské národa německého". Na základě zvláštní konstrukce jí zůstala až do jejího konce roku 1806. Poté byla ještě zastoupena v existujících německých grémiích, např. delegáty na shromáždění v kostele svatého Pavla v roce 1848.

V roce 1948, když se monarchie zhroutila, vzniklo z Čech s Prahou jako hlavním městem, Moravy, moravského Slezska a Slovenska, Československo.

V novém státě žilo přibližně 3.500.000 občanů německé národnosti a jazyka, "sudetští Němci". Tyto skupiny obyvatelstva nejprve odmítaly nutnost žít v tomto státě, ale jejich demokratickému hlasování o připojení osídlených oblastí k Německu popřípadě zbytku Rakouska, se nedostalo mezinárodního sluchu.

Takové oddělení německy mluvících oblastí bylo skutečně problematické, roztrhlo by od sebe oblasti, které po staletí tvořily celek. Čechy a Morava existují staletí v nezměněných hranicích, které nikdy nebyly sporné. Také jako jeden celek byly členy jak "Svaté říše římské, tak i habsburské monarchie.

Proto také měly podobné požadavky historickou legitimitu stejně tak malou, jako tvrzení Čechů, že tato země je výlučně "česká". Tvrzením, že je to česká země, upírala česká vláda tamějším sudetským Němcům statut národnostní skupiny. Přiznala jim jen status menšiny. Obyvatelstvu, které tvořilo 30% všech obyvatel.

Masaryk, první prezident, je dokonce nazýval "imigranty a kolonisty", ačkoli přesně věděl, že v zemi žijí už téměř 800 let a že většina "českých" měst byla založena Němci ve 12. a 13. století.

Němci po 1. světové válce neměli žádnou podporu mezinárodní politiky, a tak se mohli Češi se svými představami o novém státě prosadit a provádět striktní politiku čechyzace německy mluvících oblastí.

To zase podporovalo pocit soudržnosti sudetských Němců a v následné době se "Sudetoněmecká strana" (SdP) mohla dokonce stát nejsilnější frakcí v československém parlamentu.

Když česká politika zvolila rozumný kurs, Masaryk se dokonce roku 1925 omluvil za svůj výraz "imigranti a kolonisti", začali také sudetští Němci nový stát více akceptovat. Ačkoliv oprava kursu ještě dlouho neznamenala konec diskriminace.

Pak ale ve třicátých letech zesílil vliv z venku. Obzvláště proto, že Německo zase posílilo, hodně sudetských Němců bylo Německem a úspěchy Hitlerovy politiky fascinováno.

Také když se česká politika pokoušela krok za krokem vycházet požadavkům sudetských Němců vstříc, bylo už příliš pozdě na nápravu mizerné politiky dvacátých let.

SDP se stále více a více dostávala pod vliv nacionálních socialistů (NSDAP).

Německý tlak na českou vládu vzrůstal. Francie a Anglie jako garanční mocnosti ČSR dávaly najevo, že nepovedou válku kvůli státu, který 3 milionům svých občanů odpírá rovnoprávnost s ostatními občany. Roku 1938 byly podepsány mnichovské smlouvy s výsledkem, že "Sudety" budou od ČSR odděleny a přičleněny k Německé říši.

Pro zbytek ČSR to byla katastrofa, protože jak již zmíněno výše, byly zrušeny hranice, které existovaly staletí a určeny nové, které nebyly přirozené, nýbrž byly jen jazykovými hranicemi.

Toto bezohledné vedení hranic přetnulo silnice a existující obchodní vztahy. .

Bylo to také hitlerovské Německo, které mnichovské smlouvy porušilo. Obsadilo západní část ČSR. Čechy a Morava se staly říšským protektorátem (Reichsprotektorat Böhmen und Mähren). Slovensko se naproti tomu prohlásilo za samostatné, stalo se ale se svojí fašistickou vládou prakticky satelitním státem Německa...

Když se člověk podívá na mapu a zohlední, že Hitler chtěl válku v každém případě, nebude pro něj těžké poznat, že Hitler přidal ČSR svému mocenskému vlivu ze strategických důvodů, ne z lásky k sudetským Němcům. Zajímavý pro německý zbrojní průmysl byl ale také český průmyslový potenciál...

Češi to nebudou slyšet rádi, ale čeští dělníci pracovali pod tímto systémem v naprosté většině bez odporu, bylo by i možno říci, že celou válku se systémem kolaborovali. Produkovali dobré a spolehlivé zbraně pokročilou technikou. Seznámil jsem se s jedním mužem, který s hrdostí vyprávěl, že továrna, ve které pracoval a ve které byl jeho otec zástupcem ředitele, vybavila 10.000 stíhacích letadel Messerschmitt palubním kanónem..

Tato kolaborace skončila s koncem války..

Polské noviny "Gazeta Wyborzca" krátce zastávaly názor, že čím intenzivněji se v okupovaných zemích kolaborovalo, k tím horší excesům došlo vůči Němcům po válce.

Poznámka: Dr. Paudling z Truman State University (USA) řekl ve svém filmu o Sudetech, že v této zemi po staletí dominoval jeden jazyk. Během této doby ale stále více rostl význam druhého jazyka, až nakonec zaujal místo prvního.

Chtěl bych tuto myšlenku vést dále: Dominance jednoho jazyka dala druhému jazyku možnosti se rozvíjet.

Tento druhý jazyk naproti tomu potřeboval jen 25 let dominance k tomu, aby obyvatelstvo prvního jazyka smrtí a vyhnáním eliminoval.

Shrnutí

1. Historická chyba

V průběhu národnostních rozporů v minulém století, vedla česká strana svůj boj z Prahy, zatímco strana německá tak činila převážně z Vídně. I když Vídeň byla hlavním městem monarchie, ležela nakonec mimo oblast, o kterou se jednalo. Čeští Němci přenechali Prahu více méně Čechům. Byla to ale Praha, která udávala tón.

Důsledkem toho mohli Češi při jednáních o založení státu roku 1918 sudetoněmecké zástupce poměrně snadno, v podstatě jako cizince, vyloučit. (A také obstát se lží, že neexistují žádné souvislé německy mluvící jazykové oblasti!)

2. Historický chyba č. 2

Nová česká správa striktně sledovala v sudetoněmeckých oblastech kurs čechyzace. Snažila se potlačit německý vliv a omezovala občanská práva.

Odmítla také sudetoněmecké požadavky kulturní a jazykové autonomie. Němci byli ve státních službách zastoupeni výrazně méně často, než by odpovídalo jejich podílu v obyvatelstvu. Němčina nebyla povolena jako úřední jazyk.

Česká vláda to činila proto, aby se české obyvatelstvo nemohlo s novým státem identifikovat.

Přesto, když český stát nařídil mobilizaci během "sudetské krize", uposlechla naprostá většina německých rezervistů tuto výzvu, dobře vědíc, že by v případě války musela bojovat proti Němcům.

3. Mnichovské smlouvy

Politické spektrum sudetských Němců mělo nejprve normální tvář se sociálními demokraty, křesťanskými demokraty, Spolkem zemědělců etc.. Vlivem politiky zastupované Masarykem a Benešem se stále více přidávali pod SdP Konrad(a) Henlein(a), až se s 87% sudetoněmeckých hlasů stali nejsilnější stranou v zemi.

Když se probudil Hitler(ův) zájem o sudetoněmeckou otázku, bylo pro něj snadné, po zkušenostech s restriktivní českou politikou dvacátých a třicátých let, jmenovat se zachráncem a ochráncem sudetských Němců. Je ale skutečností, že takováto záchrana v tomto okamžiku již nebyla nutná!

I když na základě mezinárodního tlaku česká strana nyní byla připravena k podstatným ústupkům, začali se sudetští Němci stále více a více přiklánět k "novému Německu".

Je také skutečností, že nerozumná národnostní politika Masaryka a Beneše vedla ke ztrátě podpory garančních mocností - Anglie a Francie. Britský ministerský předseda ve své řeči 14.3.1938 prohlásil, že učiní veškerou britskou podporu ČSR závislou na podstatných ústupcích sudetským Němcům a jeho ministr zahraničí lord Halifax vysvětlil francouzskému velvyslanci, že je pro britské občany nemyslitelné, bojovat za nějakou zemi jen proto, aby nadále bylo upíráno právo na sebeurčení 3,461 milionům jejích občanů.

4. Mnichovské smlouvy 2

Na základě tohoto mezinárodního tlaku vypracovala Benešova vláda před konferencemi v Mnichově a v Bad Godesberg(u) plány, jejichž obsahem bylo splnění požadavků sudetských Němců.

Česká vláda se navíc dostala pod tlak radikálním požadavkem autonomie Slováků z 4./5. května 1938.

Tím nyní bylo zřejmé, že je zpochybněna celá struktura ČSR.

SdP jako reprezentant sudetských Němců už ale nemohla v okamžiku českých ústupků svobodně rozhodovat, byla již převážně řízena na dálku z hitlerovského Německa.

Nezávisle na výsledku následné konference byl Hitler rozhodnut Československo 1. října 1938 napadnout.

Taková agrese by v tomto okamžiku nebyla možná, kdyby Beneš ústupky, ke kterým byl připraven učinit roku 1938, udělal např. již roku 1935. Pak by ČSR neztratila mezinárodní podporu a Hitler by neměl žádnou záminku, aby mohl osvobodit "Němce sudetských oblasti".

5. Smlouva Beneše se Stalinem

Ve svém exilu Beneš bojoval za souhlas spojenců s vyhnáním sudetoněmeckého obyvatelstva z ČSR po válce.

Roku 1943 k tomu získal Stalinův souhlas, který Sovětskému svazu garantoval významný vliv v poválečné ČSR, mimo jiné to bylo zestátnění průmyslu v německých oblastech.

Jako důsledek této smlouvy nutila roku 1947 Moskva ČSR odmítnout účast na Marshall(ově) plánu znovuvýstavby Evropy. Tím se ČSR odpojila od hospodářského uzdravení západní Evropy včetně západního Německa. To přímo vedlo k převzetí moci komunisty roku 1948.

6. Sudetští Němci

V průběhu doby byli vyhnaní sudetští němci integrováni do západoněmecké společnosti. Svým věděním, umem a pílí, které si přinesli, založili města, postavili továrny. Ukázali se jako podstatný garant politické stability západního Německa a přispěli svým dílem k uskutečnění německého hospodářského zázraku.

Nemyslím si, že by se dnes hodně z nich chtělo vrátit do své původní vlasti, aby tam žili.

Československo se naproti tomu dostalo pod komunistickou diktaturu, kterou muselo snášet 42 let. To byla cena, kterou byl Beneš připraven zaplatit Stalinovi za vyhnaní sudetských Němců.

Před válkou byla ČSR jedním z vedoucích evropských průmyslových států. To také byla ještě po válce uvnitř komunistického bloku. Oproti západním průmyslovým zemím ale ztrácela a (nejen!) technologicky zaostávala, což bude muset ještě dlouho dohánět.

Také po vyhnání jejího sudetoněmeckého obyvatelstva zůstane skutečností, že ČSR je napůl obklopeno 100 miliony Němců v Německu a Rakousku. To s sebou přinese problémy i v budoucnosti, obzvláště co se týká kulturní identity, které budou muset být řešeny, aniž by směli být vyhnáni Němci z hraničních oblastí!

Obávám se, že v hlavách některých českých politiků zůstal zbytek myšlení Eduarda Beneše. Po roce 1990 by byli mohli malými ústupky uklidnit zemská sdružení a získali by tím přátele. To neudělali, a tak se požadavky staly ještě dalekosáhlejšími a získávají stále více mezinárodní pozornosti.

V malém se opakuje historie a bude se opakovat tak dlouho, dokud člověk nebude připraven se z ní poučit a vyvodit z ní důsledky.

Závěrečná poznámka

Za nic na světě není mým úmyslem omlouvat zločinnou politiku hitlerovského Německa. Myslím, že o tom není pochyb a je to také dostatečně dokumentováno.

Na co bych ale chtěl obrátit pozornost, je ignorantská česká politika v "první republice", která nakonec ČSR zavedla do slepé uličky.

Prezident Havel nyní obviňuje sudetské Němce z neloajálnosti vůči českému státu a zdůvodňuje jí legitimnost vyhnání. Měl by si ale uvědomit, že česká vláda předtím byla neloajální vůči svým německy mluvícím občanům!

Sudetští Němci pod touto politikou velice a násilně trpěli. České obyvatelstvo ale trpí ještě stále a bude muset ještě dlouho trpět, déle než sudetští Němci.

Jak již poznamenáno jinde:

Přijetím ČR do EU se splní všechny původní požadavky sudetských Němců, jak existovaly roku 1990. Automaticky na základě existujícího práva EU. I nyní je tragikou české politiky, že se sama nemůže zmoci ke změně svého postoje, nýbrž že sudetští Němci a jejich potomci naleznou určité zadostiučinění opět jen postupy, které přichází z venku. Tím si otvírají cestu k dalším požadavkům, kterým by ČR vlastním přičiněním snadno dokázala zabránit.

V srpnu 2000, Gerhard Hanák

Poznámka: Nechci zde dávat žádné lekce z historie, ale převážně jen vyjádřit své mínění ke jmenovanému tématu.

Kdo se ale o historii Němců v Čechách a na Moravě zajímá šířeji, tomu buď doporučena následující internetová adresa: Historie Sudet empfohlen. Ta adresa je komplikovaná, obsah je ale rozsáhlý a snadno srozumitelný.
Jinak: Ferdinand Seibt: "Deutschland und die Tschechen, Geschichte einer Nachbarschaft in der Mitte Europas" Serie Piper; Prinz: "Deutsche Geschichte in Böhmen und Mähren".