Damnice (Damitz)

Hlavni ulice vesnice kolem 1940/1941

Konfiskace a vyhnání

Do roku 1945 byly vesnicí s čistě německým obyvatelstvem. Toto bylo 1945/46 ve třech transportech nuceně přestěhováno do Německa. Některé rodiny předtím byly dopraveny do "vnitřních Čech" na nucené práce, což bylo podle Benešových dekretů právem. Tyto rodiny byly ale dopraveny do sběrného táboru v Knínicích (Deutsch-Knötitz) u Miroslavi (Misslitz) a společně se zbylými obyvateli "vysídleny". Každý si s sebou mohl vzít 50 Kg zavazadel. Co si člověk ale mohl vzít, bylo závislé na nových "vlastnících". V principu Němcům nepatřilo nic, ani osobní oblečení.

Jak přišli noví "vlastníci" ke svému "vlastnictví"

V červnu a červenci 1945 procházeli většinou muži vesnicí, prohlíželi si domy, šli i dovnitř, většinou v doprovodu ozbrojenců, vše si prohlédli a poté to zřejmě museli nahlásit u "komisaře". Komisař měl funkci starosty ,
Tím přešlo vlastnictví na nového "majitele". Jaké úřední formality se za tímto jednoduchým postupem skrývaly, nám nebylo zřejmé, ale nebylo to důležité. Noví "vlastníci" měli doklad, který je činil vlastníky všeho živého a mrtvého inventáře. Od tohoto momentu už nesmělo být z domu nic odneseno či jinak odstraněno. Záviselo výlučně na nich, co jsme si směli ponechat.
Tím se z nás stali nemajetní a nestátní, jak to stálo v obžalobě proti našim otcům u Krajského soudu ve Znojmě (Znaim).
Na fotce mého rodného listu je vidět české razítko, které mé "vysídlení" potvrzuje.

Transport se uskutečnil z nádraží v Miroslavi (Misslitz). Vždy bylo naloženo 30 osob včetně zavazadel do jednoho vagónu na dobytek. Jízda do Seckach v severním Bádensku trvala 3 dny. Vyhnaní byli "rozděleni" hlavně po Bavorsku, severním Würtembersku a Bádensku.
Po takzvaných "zlatokopech", to byli Češi, kteří se uhnízdili roku 1945, ale většinou zase odtáhli, když už nebylo co vzít, byla vesnice až asi do roku 1949 osídlena Čechy z Voliňska (Wolhinien). Tito lidé rovněž nepřišli dobrovolně, také oni byli přesídlen i násilně. Měli jen tu výhodu, že se mohli nastěhovat do existujících domů, zatímco my jsme si je museli teprve postupně za velkého úsilí a obětování znovu vybudovat.

Popis jedné osobní zkušenosti

Tuto osobní zkušenost píši na zvláštní přání naší dobré české přítelkyně, paní Věry B. Je názoru, že je to důležité. Paní Věra je spisovatelka, ale odpustí mi můj prostý styl.

Náš dům a dvůr, typický moravský obdélníkový dvůr o rozměrech asi 38 x 125 metrů, byl posledního dne války zasažen celkem 17 bombami a granáty. Vlastní obytný dům byl sice poškozen jen trošku na střeše, lze si ale představit, že působil poškozeným dojmem.
Kvůli exponované poloze domu, jsme první dny - nebo týdny - strávili u mé babičky na výminku.

Po prvních dvou týdnech, kdy byli ve vesnici Rusové nebo jí projížděli, byla vesnice přepadána českými bandami.
Tyto ničily, mučily a zabíjely (V Damnicích jednoho muže, pana Viktor(a) Wieder(a), tichého, neškodného sedláka).
Dlouhými holemi s hákem hledaly v zemi zakopaný majetek. My Němci jsme všechen majetek vyšší hodnoty jako rádia a kola museli odevzdat.
Mnozí se pokoušeli tyto předměty ukrýt v polích nebo je zničit.
Tito bandité neměli žádný zájem o místo samotné. Táhli dál, když si mysleli, že už vše vzali.
Ruští vojáci se ještě koncem května, s malým úspěchem, pokoušeli posílat nás děti na polní práce, na vytrhávání řepy . My děti jsme se musely dostavit do školy na rozdělení práce. Při vstupu do třídy jsme samozřejmě zvedly paži a řekly "Heil Hitler".
To se museli smát dokonce i Rusové.
Nechci myslet nato, co by se stalo, kdyby tam místo Rusů byli Češi.

Koncem května byli ti, co přežili brněnský pochod smrti, přiděleni k nám. K nám přišla jedna žena se svojí starou matkou, v podstatě bez ničeho jen s tím, co měli na sobě a s malým kufrem.
Poté, co Češi v prvních dnech zabili ty, kteří zůstali, bylo jich pak tolik, že museli být "rozděleni" do okolních vesnic a tak byli ušetřeni dalšího pochodu do Rakouska.

Pak přišlo nařízení, že všichni Němci nad 14(?) let musí na paži nosit bílou pásku s našitým černým "N". Já, jako devítiletý jsem na takové pásce trval a nosil ji téměř stále, skoro jako vyznamenání!
Myslím, že jsem tehdy byl zapálený nacionalista, jestli ne dokonce nacista, z vlastního popudu.
My děti jsme v roce 1945 měly rajský čas. Nesměly jsme navštěvovat školu, což nám jistě nevadilo.
Když spolu s českým komisařem byla dosazena jakási česká správa obce, směl můj otec, který byl dříve místním vůdcem sedláků, na základě své znalosti češtiny, tomuto komisaři pomoci při zapracování se do obecních záležitostí.
Když tato pomoc už nebyla nutná, byl zatčen a dopraven do pracovního tábora do Moravského Krumlova (Mährisch Kromau).
Náš dům si shora popsaným způsobem "přivlastnil", svobodný dvaadvacetiletý Čech z Volině.
Nyní jsme tak byli v našem domě 3 rodiny. S "našim Čechem" (tak jsme o něm skutečně mluvili, ovšem používali jsme obvyklé "Behm" pro Čecha!) Václavem Hokešem, jsme dopadli ještě dobře.
Sice se všechno co se dalo sehnat spálilo na kořalku, celé noci se v naší selské kuchyni chlastalo až do němoty, my jsem ale mohli zůstat v našem domě. Moje matka a moje sestřenice Marie, která v té době u nás bydlela, protože v jejím rodném domě už po nastěhování Čechů nebylo místo, ukradli Čechům tolik kořalky, kolik jen mohli a dělali z ní vaječný likér. Marie při svém pozdějším nočním útěku do Rakouska vzala nějaký s sebou.
Ten ji jistě pomohl jako směnný prostředek?!
Jeji rodina později musela svůj dům vyklidit úplně a našla přístřeší u příbuzných ve vsi.
Jedna z mála fotografií z této doby (snad z jara 1946) ukazuje zleva doprava: Hokeš sen., neznámý, moje babička, Václav Hokeš, moje matka, vpředu sedí Jožka Heller.
Během pitek vojáků s Václavem "Vaškem" Hokešem, jsme my děti, můj bratr a já, musely zůstat vzhůru.
Moje matka v nás právem viděla ochranu. Zcela obhroublí tito hoši nakonec přece jen nebyli.
Když byla moje matka vyzvána, aby nás uložila do postele, říkala vždy, "když nás stejně zastřelíte", čímž často hrozili, "chtěla bych, abyste nás zastřelili všechny společně". Já jsem ještě mnoho let trpěl poruchami spánku, potažmo jsem měl problémy usnout.
Jinak, měla mladého Hokeše brzy pod pantoflem.

Člověk si to dnes sotva může představit, ale Němcům nebylo dovoleno vlastnit peníze nebo něco prodat, aby peníze získali. Na takovém statku tehdy existovaly určité příjmy, i když hospodářství bylo na dně. Prodávalo se mléko, snad i prase, potom byly roku 1945 jistě také skromné žně. Všechny dosažené příjmy byly zabaveny českými okupanty domu. Když pak bylo třeba něco koupit, museli jsme žádat o zaplacení nového vlastníka domu. Až do našeho vysídlení jsme byli do určité míry "vlastnictvím" českých okupantů.
Můj otec pak na podzim roku 1945, zřejmě vlivem pana Šabaty z Dolenic (Tullnitz), přišel z lágru v Moravském Krumlově (Mährisch Kromau) do Dolenic hostince pana Langa na sklizeň cukrové řepy.
To pro mě byla doba intenzivního bytí pospolu s mým otcem.
V podstatě denně jsem chodíval krátkou cestu do sousední vesnice a strávil jsem s ním tak téměř celý den.
Moji rodiče schovali ve starém sklepě sud s vínem, který můj otec v této době dost vyprázdnil. Přicházel často v noci nebo pozdě večer tajně domů!

Když tato doba končila, končil s ní i relativně dobrý čas. Sice se v našem domě nic nezměnilo, ale první transport do Německa už byl v dohledu, ze sousedních obcí bylo už vysídleno mnoho obyvatel.
"Vysídlení obyvatel Damnic začalo později, protože důsledkem mnoha zakopaných zvířecích mršin, vypukla epidemie tyfu.
Můj otec se dostal do krajského vězení do Znojma (Znaim).
Tam byl po několika týdnech vězení za nepopsatelných podmínek nakonec odsouzen k 6 letům nucených prací.
Nejprve přišel do obávané káznice do Mírova (Mürau) a pak na práci do lomu do Tlumačova (Tlumatschau)
Bylo tedy možné předpokládat, že budeme muset "cestu" do Německa nastoupit bez mého otce.
Moje matka pak navštívila otce jak v Mírově tak v Tlumačově.
To nebylo snadné, protože k tomu potřebovala cestovní povolení, protože Němcům bylo principielně zakázáno jezdit vlakem. Přitom se musela zavázat, že nezabere místo k sezení!! Vyprávěla, že jednou ve vlaku byla vybízena, aby se posadila. Ta žena jí slíbila, že bude dávat pozor a ji varovat, kdyby šel průvodčí. To také udělala. Nebylo tedy vše ryzím terorem! Čeština mojí matky nebyla tak dobrá, aby si troufnula jet bez té bílé pásky na paži.

V červnu pro nás toto období končilo, museli jsme se nechat přepravit do Německa.
Myslím, že to nakonec nebylo těžké loučení. Loučení probíhalo postupně již mnohem dříve.
Někteří z nových českých obyvatel vesnice se "na rozloučenou" postavili na jejím okraji u transformační stanice s transparentem Wir wollen heim ins Reich (My chceme domů do říše)

Jeden starý Čech, pan S., dnes je mu přes 90 let, mi před několika lety řekl:
S vašim odchodem opustilo tuto zemi i boží požehnání!

Co jsem se dosud nedozvěděl je, od kdy nám bylo známo, že budeme z našeho dědičného území vyhnáni. Bylo to známo již v době války, nebo jsme se to dozvěděli až po ní. Pročetl jsem si fakta velké politiky, také smlouvu Beneše se Stalinem z roku 1943; i Benešovy dekrety. Jsou to známé a doložené události, nevím ale jak dalece a kdy jsme s těmito ujednáními a dekrety byli seznámeni.
Co se týká Damnic, není mi také známo, jakou formou - pokud vůbec - a kdy jsme byli seznámeni s vyvlastněním a vysídlením. (Spousta otázek, které člověk zapomněl položit!)

Výňatky z mých "Krátkých příběhů":

Když jsme v prvních dnech po konci války bydleli v domku mojí babičky, bylo tam shromážděno téměř celé damnické příbuzenstvo. Večerního modlení s námi dětmi se ujala teta Luisa (Wieder). Byla to dlouhá série modliteb, které s námi odříkávala. Činila to ale takovou rychlostí, že jsem pak byl úplně bez dechu. Zbožné myšlenky jsem v té rychlosti formulovat nemohl!

Posledního dne shodili Rusové na naši vesnici obrovské množství bomb. Poté ležely v polích kolem vesnice stovky nevybuchlých bomb. Jednalo se o malé bomby s našroubovanou rozbuškou z bakelitu. Kolík rozbušky byl připevněn šroubem, jehož hlavička měla tvar vrtule. Když se ta vrtule při pádu bomby nevyšroubovala, bomba neexplodovala. My kluci jsme brzy přišli nato, jak bylo třeba oddělit rozbušku od bomby. Pak jsme odšroubovali vrtuli, vyšroubovali pružinu a celé jsme to vše zase, nyní odjištěné, sešroubovali dohromady. Když jsme pak rozbušku odhodili, explodovala vlastní kapsle. My jsme měli radost z té rány. Při tom množství kolem ležícího vojenského materiálu, nad námi musel stát anděl strážný, protože celkem nikomu nic moc nestalo. Budiž dík učiteli Krappel(ovi), který nás něco o zacházení s bombami naučil dříve, než byl odvezen do lágru do Moravského Krumlova

Jak jsem už vyprávěl, my děti jsme od dubna 1945 do června 1946 měli naprostou svobodu. Oblíbenou hrou v této době byl boj s kozami a kozly. To se odehrávalo hlavně v takzvaném "Stolhof", což je zadní dvůr. Byla to jednoduchá hra. Zvíře pobíhalo volně po dvoře. My jsme seděli na břevnech co možná nejvýše. Pak šel jeden nebo í více z nás do arény a bránil se útokům kozla holýma rukama. osudné bylo, když se kozel nechtěl nechat jiným hochem odlákat a člověk už byl unavený. Potom se člověk musel pokusit co možná nejrychleji dosáhnout nějakého vyššího bezpečného místa. Když se to nepodařilo, zchytal člověk kozlovo trknutí naplno do zad a přistál tvrdě na zemi. Kozel se pak ale většinou choval nesportovně a nepřestával se svými útoky. Tak jsme zchytali nějaké modráky.

Jednou se jednomu Rusovi líbili kalhoty mého otce. Ten Rus byl v doprovodu jednoho z nových Čechů jménem Cigler nebo Ziegler, oba byli ozbrojeni, Cigler fungoval jako jakýsi vesnický policajt. Můj otec si musel kalhoty vysvléct a dát je tomu Rusovi, kdy ž nechtěl vyprovokovat něco horšího. Cigler byl jedním z těch, kteří se měli mým otcem nechat zasvětit do obecních záležitosti! Zjevně se později styděl. Myslím, že pro Čechy bylo snazší s Němci špatně zacházet, když nemluvili česky. S mým otcem se to mělo jinak, protože jazyk ovládal a proto, jak vyprávěl, na tom vždy byl relativně dobře, protože mohl a musel překládal.

K tomuto tématu jsem četl zajímavý odstavec v jedné knize od Frederik(a) Forsyth(a). Snad jej příležitostně přeložím a dám ji na svojí stránku.

Jak jsem už zmínil, konaly se v naší kuchyní dlouhé pitky české soldatesky kolem Václava Hokeše a jeho kumpána Josefa "Jožky" Hellera. Příštího rána byla hlava dobrého Vaška zjevně v mizerném stavu. Jednou, když nám večer zase hrozili zastřelením, děl ala mu moje matka příštího rána silné výčitky. Nerozuměl jsem tomu, ale vzpomínám si, že moje matka mluvila velice hlasitě. Na usmířenou se pak pokoušel společně se mnou svojí karabinou střílet na holubi. Nic jsme netrefili, což nebyl žádný div s jeho hlavou, ale já jsem byl jak se patří zkorumpovaný.

Můj otec jednou srovnal dluh jednomu muži stomarkovou bankovkou. Příjemce poznamenal, že je ta bankovka úplně nová, načež můj otec odvětil: "Samozřejmě, vždyť jsem ji teprve včera v noci vytisknul!" Měl jsem pak pokaždé strach, když měl můj otec něco zaplatit, že zase použije čerstvě vytisknutou bankovku a vždy jsem se mi ulevilo, když to tak nebylo. Měl jsem strach, že můj otec přijde do vězení, protože přece na té bankovce stálo: "Kdo bankovky falšuje, nebo falšované ..."

Jeden z Čechů, kteří přišli do Damnic, měl lehkou motorku, se kterou pořád jezdil sem tam. Zjevně nedokázal vypnout motor, takže někdy jezdil po vesnici tak dlouho, dokud mu nedošel benzín a jeho stroj nezastavil sám, Jako opatrný muž kolem sebe vždy měl uvázanou síť s kouskem chleba...

Přijetí v Německu